Emily Bronterová - Na větrné hůrce
Na Větrné hůrce
Autor: Emily Bronterová
Nakladatelství: Lidové nakladatelství Praha
Datum vydání: 1978
Místo vydání: Praha
Stručná charakteristika díla:
Na Větrné hůrce je milostný román – hlavním tématem díla je láska a nenávist, tedy nejsilnější pocity lidské nátury. Hlavní postavy mají propracované emoce a příběh je tak naplněný romantikou, že je až těžké uvěřit, že nepůsobí přeslazeně. Výraznými motivy jsou, jak je pro romány z dob romantismu běžné, nešťastná láska – v tomto případě mnohem více komplikovaná, sice zde objevíme smrt milované ženy, jak je běžné, ale vkládají se do toho i jiné city – žárlivost, nenávist… Dalším motivem je podle mě síla lidských emocí – fakt, že jak silně dokážeme nenávidět, tak vroucně zvládneme milovat. Za hlavní motivy bych tedy označila ty silné a nevyzpytatelné lidské emoce, které postavy v knize tolik ovlivňují – láska, nenávist, žárlivost, nenaplněná touha, vášeň… A velmi důležitý je také motiv krajiny. Autorka se inspirovala svým vlastním dětstvím, které prožila v podobném prostředí pochmurné Anglie. Příroda odráží pocity hrdinů a v jednu chvíli ani nevíte, jestli je smutnější Heathcliff, nebo obloha.
Poslání díle je ukázat, že nikdo není černo-bílý. Můžeme odsoudit člověka za to, jak se chová, že páchá zlo, ale nevíme PROČ. Heathcliff se chová k malé Katce (dceři té JEHO Kateřiny a Edgara) ošklivě, až se nám může zdát, že na svou lásku zapomněl a její dcera pro něj nic neznamená – jenže on v malé Katce vidí ztělesnění svého neštěstí. JEHO Kateřina nezplodila dítě s ním, ale s jeho nepřítelem – a on se jenom přes tu bolest a nenávist nedokáže přenést. Kniha se nám snaží ukázat, jak obrovský příběh můžeme prožít, a to bez pomoci nadpřirozena, zásahů vyšší moci. Vidíme, že nejsilnější mocí na Zemi není nějaká černá magie nebo Vyšší moc; je to láska. A z ní se, bohužel, rodí i nenávist.
Máme tu dvě dějové linie – pan Lockwood poslouchá ohromující příběh od své služebné, a pak samotný příběh. Začínáme příjezdem pana Lockwooda na Drozdov, bývalý domov Edgara a Kateřiny, a spolu s ním nasloucháme vyprávění o nedávné minulosti.
Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla
Emily Bronterová vyrůstala v Anglii spolu s několika sourozenci. Matka jim brzy zemřela a jejich otec je vychovával velmi odtažitě – dopřál jim sice vzdělání, ale o nějakém poutu mezi otci a dětmi nebyla řeč. Proto si sourozenci odmalička vytvářeli svůj vlastní svět fantazie.
Sestry Charlotta, Emily a Anne v pozdějším věku společně publikovaly básně pod mužskými pseudonymy, sbírka se ovšem nesetkala s úspěchem. Vedle toho si sestry musely projít řadou dalších nesnází – pobývaly v nehostinných internátech, kde zuřila epidemie tyfu (Charlotte zde později našla inspiraci pro svůj nejslavnější román Jana Eyrová).
Emilyno největší dílo je Na Větrné Hůrce – pod jejím skutečným jménem bylo ovšem vydáno až po její smrti (postarala se o to její sestra Charlotta). Názory a reakce na román byly zprvu různé – přece jen, autorka byla žena a bylo to poznat. Hlavními hrdinkami jsou ženy, které charakterně předčí své mužské protějšky. Jsou chytřejší, bystřejší, chápavější, jen tak je něco nerozhodí… Kdežto muži v knížce dostali do vínku zdrženlivost, zbabělost, neschopnost držet emoce na uzdě… Později byl ale román přijat kladně a těšil se poměrně oblibě, někteří kritici jej dokonce přirovnávali k největším literárním pokladům Anglie a v dnešní době román Na Větrné hůrce pokládáme za jedno citově nejpropracovanější dílo.
Tvorbu Emily Bronterové bych zařadila na pomezí mezi romantismus a realismus. Najdeme zde klasické romantické prvky – lásku, velikou úlohu přírody a popisu místa, silné emoce… Na druhou stranu, postavy nejsou černobílé – nikdo není přehnaně krásný nebo hodný, chytrý, milý… Všichni mají své špatné i dobré vlastnosti, chovají se tak, jak by se chovali skuteční lidé.
„Katka už kamaráda v jeho úkrytu zahlédla a rozběhla se k němu s otevřenou náručí. V okamžení mu zlíbala celý obličej, pak se zarazila, ucouvla a vyprskla smíchem. „Co se tak mračíš, ty mouřeníne? Na tebe je pohled!“
Zahleděla se starostlivě na jeho umouněné prsty, které držela v ruce, a pak na své šaty. Znepokojila se, když viděla tu špínu, s jakou přišly do styku.“
Kateřina je sympatická dívka, co se neotočí ke kamarádovi zády – objímá ho a líbá, i když vidí, že je špinavý. Na druhou stranu je to přece jenom dáma a vadí jí, že má bílé rukavičky ušpiněné…
Na Větrné hůrce byl Emilyn jediný román, dalším jejím literárním počinem byla jen sbírka básní (která se po její smrti také těšila trochu větší popularitě, hlavně kvůli práci s emocemi). Podobná díla samozřejmě psala její sestra Charlotta – Jana Eyrová, Emma, Profesor…
Analýza úryvku
„Otevři mi, Isabelo, nebo uvidíš!“ řádil – jak o něm říkal Josef.
„To bych zavinila vraždu,“ odvětila jsem. „Pan Hindley tu obchází s nožem a nabitou pistolí.“
„Otevři mi z kuchyně!“
„Hindley tam bude dřív než ty,“ odpovídám. „Ostatně, jak velká je ta tvoje láska, když nevydržíš trochu vánice? Dokud pěkně svítil měsíček, jako v létě, nechával jsi nás klidně spát, ale jen trochu zafičí a vrátí se mráz, už se běží schovávat! Na tvém místě, Heathcliffe, bych se schoulila u jejího hrobu a zdechla tam jako věrný pes. Teď už tě přece nemůže těšit svět, tak nač žiješ? Vyložil jsi mi zřetelně, že Kateřina byla jediné tvoje potěšení na zemi. Nechápu, proč bys ji chtěl přežít.“
Tato ukázka je naplněná emocemi, ostatně jako celá knížka. Zoufalý Heathcliff přišel o svou lásku, Kateřinu. Ona byla to jediné, co v něm probouzelo dobro, tu krásnou podstatu lásky. Po její smrti mu zbyla jen nenávist a touha pomstít se všem, co mu kdy ubližovali – tedy i těm, co Kateřina milovala. Už ji to přece bolet nebude.
Postavy k sobě promlouvají přirozeně – nejsou tu žádné hodinové monology o ničem, hrdinové se nerozpakují si zanadávat, používají i nespisovná slova, argumentují a hádají se.
Když Heatcliff klidně truchlil po své lásce, příroda byla v klidu, jen zářil měsíc a dal mu čas se rozloučit. Když ale to období smutku pominulo a nastoupil vtek, vzedme se vánice a spolu s Heatcliffem se dobývá do panství. Důležitou částí knihy je tedy symbolika – to, co se odehrává v nitru postav, se odráží v počasí. A naopak.
V úryvku najdeme přirovnání (jako věrný pes).
Kompozice knížky je chronologická i retrospektivní – s Lockwoodem přijedeme na panství, tam se vrátíme do minulosti, která je nám vyprávěna opět chronologicky. A po skončení příběhu jsme opět u Lockwooda.
Může se to zdát trochu zmatečné. Ale to je styl, jakým psala Emily Bronterová. Nemáme jen jednu hlavní postavu – máme jich tam hned několik. A každá chce pozornost, chce vyprávět svůj příběh a ukázat svoje city. Do čtení se trochu zamotáte, ale pokud dáváte pozor, začnou všechny části příběhu dávat smysl, odkazovat na sebe a propojovat se. City jsou mnohem důležitější než události, protože právě ony ty události tvoří.
Moje hodnocení
Tuhle knížku jsem četla asi před šesti lety. Neskutečně se mi líbila a vzpomínám si, že jsem ji měla zapsanou do čtenářského deníku v páté třídě. Jenže dnes jsem si uvědomila, že kvůli složitosti celého děje si pamatuju jen základní kostru a musím ji to přečíst znova.
Nevadilo mi to, ráda se k ní vrátím. U knížek mám nejraději to, že u nich musíte přemýšlet, využít vlastní fantazii, domýšlet si výrazy postav, jejich vzhled… V tom všem máte volnou ruku. A Na Větrné hůrce dá vaší fantazii opravdu zabrat. Každý řádek musíte dávat pozor, kdo je kdo, kdo se oženil s kým a kdo koho nenávidí. Ale když se v tom zvládnete neztratit, přečtete si neskutečně silný příběh. Hrozně jsem ocenila, že postavy byly jako ze života, měly dobré i špatné stránky, chybovaly, jak je to přirozené, nadávaly si a milovaly se. K tomu to prostředí vřesovišť a smutného anglického počasí, které emoce postav hravě přeneslo na vás…
A přes veškeré nesnáze vlastně i dobrý konec. První generace zemře a po smrti je přece dobře, ne? Mohou být spolu. A jejich děti najdou lásku nezkaženou nenávistí. Myslím, že v realitě máme dost smutných konců, takže jsem tenhle relativně krásný uvítala.
Zdroje:
http://www.biography.com/people/emily-bront%C3%AB-9227381
http://www.cbdb.cz/autor-56-emily-bronte